Tma...

27. srpna 2008 v 13:36 | Leandra |  KAPITOLOVÉ POVÍDKY
Tak... Házím vám sem první kapitolu tmy, ať víte čemu se teď věnuju... Je to jen ochutnávka..
CHci vědět váš názor na tenhle výtvor... Tak mi prosím nechte komentář..

Tahle píseň mě k tomu dovedla a vede :

Tma. Jen její zděšený dech a prudké našlapování bosých nohou na asfaltovou cestu ruší děsivé ticho. Neustále se otáčí, ale nezpomalí. Klopýtá po studeném asfaltu a nevnímá nic, jen vlastní strach, dohánějíc jí k šílenství. Zakopne a upadá na tvrdou zem. Rychle se zvedne a s kulháním utíká dál. Najednou se zastaví. Šedomodrýma očima těká po okolí. Netuší kde je, stojí na silnici, kterou lemuje les listnatých stromů, přes den plný houbařů a lidí toužících po klidu, nyní však smutný, opuštěný a melancholický. Kdyby jste tu stály namísto ní, doufali by jste, že jste tu sami, ale mýlili by jste se, smrtelně.
,, Ne, prosím" šeptá do tmy a pootáčí se. Bezvládně se sesouvá na silnici.
,, Nechte mně." Promlouvá v sedu a kolíbá se ze strany na stranu.
Zakrvácené cáry noční košile na jejím útlém těle zkroušeně visí. Ramena překrývá závěs oříškově hnědých vlasů zkroucených do loken sahajíc pod ramena. Krvavé šrámy na těle jen podtrhávají její zubožený stav. V jednom mžiku vzlyky utichnou. Pronikavě otvírá oči a zahledí se na místo mezi stromy. Lehce natočí hlavu na stranu a pozoruje zvířené listí. Ironicky se ušklíbne a pousměje s takovou dávkou bezmoce i krutosti, že by i těm nejotrlejším přeběhl mráz po zádech.
Doširoka rozšířeně zorničky stále sledují totožné místo.
,,Dejte mi pokoj…" promluví zkřehlým hlasem. Listí kam směřuje její pohled, šustí tak jako by se v něm někdo procházel.
,,Nechte mě!" zakřičí bezmocně.
Z místa, kam upírá svůj zrak se ozve pronikavý skřek.
Je to zde znova. Je tady To, co ji už několik let pronásleduje, díky čemu je z ní monstrum. Rozklepe se. Má strach jako vždy, když To přijde. Neměla Tomu odporovat, neměla utíkat. Teď je pozdě, čeká ji rozsudek. Na obloze se promítne záblesk, který vidí též jen ona. Po porcelánové tváři ji stékají slzy. Namodralými rty stále prosí, aby ji bylo odpuštěno. Pozvedne tvář a zahledí se na přibližující se stíny. Nemá cenu křičet jelikož ji nikdo neuslyší. Třese se. Praskavý zvuk se rozléhá krajinou.
,,Nepomohla jsi nám……."
,,Brala jsi to na lehkou váhu……."
,,Za to zaplatíš….Zaplatíš……"
Dlaněmi si zakrývá uši. Ze všech stran na ni doléhají hlasy.
,,Né!" vykřikuje.
Hlasy stále neutichají. Podivné stíny kolem ní poletují jako ptáci. Nemá dost odvahy otevřít oči. Hlasy nabírají na intenzitě. Dochází ji poslední zbytky sil, upadá na silnici. Víčka stále zavřené, rozhodne se je alespoň nepatrně otevřít, spatří spousty sténajících tváří. Krouží tak blízko kolem jejího těla. Z nenadání to ustane.
Žena rozevře oči dokořán, zůstala sama. Přelétá pohledem po krajině, snaží se najít stopy toho co se událo před chvílí. Jenže po Nich není ani památky. Ztěžklým pohybem, způsobujícím ji nepříčetnou bolest se posadí.
Pozvedne zrak načež se ji z hrdla vydře pronikavý jekot. Stíny se k ní rychle přibližují. Letí vzduchem a pohlcují její tělo. Bruneta se zmítá v neuvěřitelných křečích, Stíny ji povalují na záda a mlátí s ní o silnici, tvář ji opuchává a na těle se to jen hemží tržnými ranami. Z očí a úst se ji řinou potůčky rudé krve.
Cítí to… Čeká na ni…. Je blízko a natahuje po ni ruku… Smrt si ji chce vzít k sobě. Žena natahuje ruku, vyjít ji vstříc a zbavit se utrpení. …
,,Slečno? Madam je vám něco?" třesou s ní silně mozolnaté ruce.
,,Bene! Bene co se stalo?" ozývá se z dáli.
,,Jacku, volej záchranku!" přikazuje jeden z hlasů.
Za pár chvil noční klid prořezává ostrý hukot sanitky a zraněná se ocitá na lehátkách. Jen co se dveře záchranného automobilu zavřou, zahájí zdravotníci resuscitaci. Napojují ji na přístroje, provádí umělé dýchání. Žena stále slyší znepokojující hlasy, cizí, latinské názvy toho, čím právě prochází. Cítí, jehličku, jak prostupuje její kůží, zabodává se do masa, načež vstupuje do jedné z žil na předloktí. Jenže ona nechce být zachráněna, chyběla minuta a dotkla se napřáhnuté dlaně Smrti.
,,Je zpátky" ozve se nad ní spokojeně.
__
Opatrně rozevře víčka. Oslepí ji ostré, nažloutlé světlo nemocničních zářivek, v prvních chvílích si chce dlaní zakrýt zrak, ale to ji nedovolí popruhy, přivazující její ruce k posteli. . Zamžourá do záře. Okamžik ji trvá, než si uvědomí, kde je a co se stalo. Nadzvedne hlavu jen tak, co ji to bolest a únava dovolí a prozkoumává okolí. Zamřížované okno nalevo od postele, noční stolek s lampou a jednou přihrádkou, hned vedle, o pár decimetrů dál stojí železný, pojízdný stolek, na kterém úhledné leží krabičky a pláty léku, injekční stříkačky s různými séry. Naproti lůžka se tyčí komoda , výš nad ní televize. Pomalu sune hlavu na pravou stranu, kde stojí dveře, umyvadlo a věšák. Zem pokrývá světle zelené linoleum, u postele leží levná, kobercová podložka. Vchod do místnosti je otevřený, nechráněný, hned za ním se rozkládají další a další takové pokoje plné naříkajících pacientů, ale také dlouhé, temné chodby, prosvícené tlumeným zeleným světlem.
A také kroky, kroky minulých dní, minulých pacientů. A i když nikoho nevidí, ví, že tam jsou. Jsou tam duše těch, kteří zde skonali.
Upře své vyděšené oči do prázdna a zaposlouchá se. Sten a kroky. Kroky mrtvých. Mrtvých, kteří se nedokázali vymotat ze spletitého labyrintu čekáren a ordinací. Vyčkávají na svou příležitost, kdy někdo otevře okno a jejich duše se protáhne škvírkou mezi okenními rámy. Přes den se krčí v rozích aby nepřekáželi, a po nocích bloumají po chodbách, nehty přejíždějí po skleněných tabulích nesoucí názvy ordinací.
Rozklepe se. Zavírá oči v naději že se oddá naplno říši spánku a snění, jenže se ji to nedaří, ne a ne usnout. Přemýšlí nad tím, že zavolá sestru aby ji vpíchla nějaké léky na spaní. Jenže po chvíli to zavrhne a bojuje s nespavostí sama. Po pár minutách se ji klíží víčka, a žena usíná.
,,Pomozte mi.." ozívá se přiškrceným hlasem za ní.
Dívka prudce otevře oči. Pomalu se otočí na levou stranu odkud vychází prosba. Zahledí se pod okno kde se ve stínu skrývá postava. Tma ji zahaluje tvář i celé tělo.
,,Prosím, zachraňte…. Moje dítě…. Prosím" další nářek.
Kdyby mohla, postavila se a šla by se podívat co se děje, jenže popruhy ji svazovaly tak pevně, že ji neumožnily žádný pohyb.
,,Co se vám stalo?" zeptala se roztřeseným hlasem.
,,Prosím… Pomozte.." osoba neodpověděla.
,,Pojďte blíže… Já se nemůžu hýbat.." navrhuje žena.
,,Pomozte mi…." Nereaguje na ni.
Dívka se pokouší osvobodit se z toho těsného stisku. Nedaří se ji to. Zničeho nic se rozevřou dveře a v nich stojí doktor. Statný, však mladý muž sportovní postavy, s hnědými vlasy a stejnobarevným pohledem. Prohlíží si ho téměř modrýma očima.
,,Děje se něco? Slyšel jsem hlasy." Vysvětlí svůj zájem.
,,Ne. Vše v pořádku, jen… Mohli by jste mne odpoutat?" obdaří ho žádostivým pohledem.
Nesmí mu, ale říci o osobě ve stínu, za ty léta si zvykla na to, že pokaždé, když se svěřila skončila na psychiatrii. Z té důvěřivé dívky se stal někdo, koho ani ona sama nepoznává, nyní nevěří ani sama sobě.
,,Nejsem si jist, zda to bude možné." Prohlásí a zamíří k pacientčině posteli.
Postaví se k přední části lůžka a do suchých rukou uchopí kartu o stavu pacienta. Dlouhý bílí plášť mu sahá po kolena, kolem krku mu visí stetoskop.
Dívka se zájmem pozoruje jak muž studuje její kartu. Ten pohled plný otazníků.
,,Měla jste štěstí, ti venkované vám zachránili život. Našli vás ležet u cesty v agonii. Když jste dorazila sem, byl již váš stav stabilizovaný. Poté jste opět propadla smrtelným křečím."
Položí formulář zpět na místo a zvědavě hledí na štíhlou ženu, ležící bezvládně na posteli, vlnité kadeře ebenové barvy ji spadaly přes ramena a postrádaly život.
,,Prozraďte mi…" založí ruce do kapes a pokračuje ,, co se vám tam stalo?"
Pohlédl ji do očí, ucukla pohledem a soucitně se zadívala na místo, odkud ještě před chvíli vycházel bolestný nářek a prosba. Hlavou se ji honí nejrůznější myšlenky. Už ví co udělá. Potřebovala ho. Tady a teď. Potřebuje s ním mluvit. On jediný věděl vše čím prošla. On , který ji neměl za blázna.
,,Chci Jamese Lesstera. Prosím…Zavolejte ho." Promlouvá k němu naléhavě.
,,Doktor Lesster má dovolenou" odpovídá ji cynicky.
,,Zavolejte ho!!" žadoní.
,,Nejde to." Říká pacientce uklidňujícím tónem hlasu. ,,Zkusím se mu ozvat zítra." Nabízí ji.
,,Dobře..Dobře.." pronáší klidně. ,,Odvážete mě?"
,,Tak tedy ano" souhlasí.
Pomalou chůzí se blíží k jejímu tělu. Vše probíhá mlčky. Pozoruje jeho měkké pohyby, když odvazují popruhy na nohou. Poté se přemístí k popruhům na zápěstí. Opatrně ji osvobozuje. Nepatrně se otře dlaní o kůži na jejím předloktí. Zamrazí ji. Když zachytí její pohled ve svých očích nervózně se usměje.
,,Prozraďte mi." Zadívá se na ni. Drží ji jemně za zápěstí, jejich tváře jsou jen pár centimetrů od sebe. ,, jak se jmenujete?"
,,Já… Jenifer.. Jenifer Neccová.." představí se.
Doktor se usměje.
,,Já jsem Nicolas Hooper. Těší mě" stiskne ji ruku.
,,Tak, Jenifer… Zítra se zastavím. Přeji Vám klidnou noc" rozloučí se Nick a zamíří ke dveřím. Ztlumí světlo v jejím pokoji, naposledy se ohlédne a odebere se do své ordinace.
Jenn si mne zápěstí. Popruhy byli tak utažené, že ji na obou rukou zanechali památku v podobě červených rýh. Pohodlně zalehne a chystá se jít spát. Je na rozhranní bdění a spánku. Když opět uslyší lkát hlas postavy pod pootevřeným oknem. Opatrně se zvedne a potichu našlapuje směrem k osobě.
,,Jak vám mohu pomoct?" ptá se.
,,Zachraňte mé dítě.. Prosím…"
Natahuje ruku do stínu, vzápětí však uhne, jelikož postava vystupuje ze tmy.
,,Proboha…" Jenifer couvá směrem k posteli, postava se plíží za ni.
,,Prosím…Zachraňte to dítě…"
Naproti ní stoji mladá dívka, po celém těle má velké, hluboké tržné rány a cákance od krve, když Jenifer spatří střelnou ránu na hlavě, naprázdno polkne. Její světlé vlasy po ramena jsou též zmáčené rudou tělní tekutinou a slepené v mnoho nepřehledných chuchvalců. Na sobě má protržené sněhově bílé rifle, a modrou halenku, však obojí krvavě zmáčené. V náručí dřímá uzlíček.
Natahuje k Jenny ruce. Ta jen zmateně nahlíží co je uvnitř toho co druhá osoba dřímá v rukou. Když spatří zakrvavenou mrtvolku pár měsíčního dítěte. Udělá se ji nevolno. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Vždyť takovou situaci již několikrát zažila. Musí zůstat v klidu.
,,Prosím..Zachraňte ho"
Jenifer k ní jen neochotně natahuje končetiny. Děvče do nich s láskou položí svého potomka.
,,Děkuju.." pokusí se vděčně usmát
Poté se postaví k oknu a mizí jako mlha. Její duše nemohla najít klid, do té doby. Dokud někomu nesvěřila své mrtvé dítě. Jenifer se postavila na místo odkud před chvíli zmizela duše oné dívky a pokládá tam dítě. Žena něco zamumlá a poté pozoruje, jak se děťátko ztrácí stejně jako jeho rodička před chvíli…
Hned na to, hnědovláska ulehá do postele, zmožená touto chvíli. Vzpomíná si. Právě tady to začalo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anusz Anusz | Web | 27. srpna 2008 v 21:49 | Reagovat

tak to mě podrž. Rychle ale okamžitě mi poslel pokracovani!!! Hned!!:D hodně se mi to líbí fakt upřímně

2 mystäry mystäry | Web | 28. srpna 2008 v 7:21 | Reagovat

Ok... chceš abych byla upřímná. Prosím. Nehodlám potom číst, že máš jenom čtenáře, co ti nenapíšou nic upřímnýho a krmí tě růžovoučkýma kecama o tom, jak píšeš krásně.

Takže jsem na tvoje přání upřímná.

Seč se snažím, jak chci, nemůžu v tom textu najít nic, co by mi to ničilo. Kromě toho, že nemám ráda výraz tělní tekutina.

Jak říkám. Nedokážu tam nic najít, co by kazilo dojem a dělalo to nepochopitelný a zmatený.

Líbí se mi to. Je to zajímavý a chci vědět, jak to bude dál.

Tak doufám, že budeš psát dál... =)

3 Nera Nera | Web | 28. srpna 2008 v 9:24 | Reagovat

....................... ty víš......................znáš můj názor...............

4 Kris Kris | Web | 28. srpna 2008 v 14:34 | Reagovat

Jak již bylo řečeno, je to doost zajímavý a poutavý. Viděla jsem podobný seriál - s touto tématikou. Uvidím, jak se s tím popereš, zatím to vypadá víc než dobře.

Tak, doufám v pokračování.

5 Pavůů Pavůů | Web | 13. listopadu 2008 v 15:13 | Reagovat

Klobouk dolů ;-) Fakt je to pěkně napsaný... ( jen souhlasim s tou tělní tekutinou ... zní to moc přírodovědecky ) Ač je to na mě trochu depresivní žánr, líbí se mi to. Líbí se mi ta tajemnost, ta přítomnost nadpřirozených sil. Doufám, že s tím nesekneš a budeš pokračovat. ;-) Hodně zdaru :-)

P.S. Nechávám ti tady odkaz na můj blog ... enchci se vnucovat, ale začínám s nim ( sice už poněkolikátý ) a potřebovala bych aby mooje díla ( zatim to sou jenom básničky ) hodnotil ... Pokud se ti bude chtít, tak tam jukni. Díky ;-)

6 Jenn Jenn | Web | 17. listopadu 2008 v 17:51 | Reagovat

Páni Leo... To je ohromný. :)) Moc hezky napsané, akorát slovo ,,dřímá'' máš špatně, je s ,t'. XD Ale to je fukajz, já jen aby sis nemyslela že tu píšu jen chválu a přitom jsem si to nečetla! ČETLA  a můžu teda upřímně říct, že to je skvělé! Moc zajímavé a tajemné a vůbec... Ne jako ty mé sucharky. XD Prosím, vrať se a PIŠ!;))

7 Marky Marky | 16. ledna 2009 v 23:18 | Reagovat

Dost dobré jsi fakt dobrá jak jsi na todle všechno příšla ?:-) fandím ti!!

8 [..Ehm..] [..Ehm..] | 16. února 2009 v 17:53 | Reagovat

Fantastické, geniální, promyšlené.. dokonalé.. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama