Každá z příštích mil, přiblíží můj cíl, půjdu tam, kam náležím, kam mé sny dál mě zvou....

13. července 2008 v 17:56 | Zasněná Lea |  MY FEELING, MY DIARY
Cestou svou se dám, já chci jít tou dálkou. Jednou dojdu tam. . Najdu sílu svou...
Jej. . . Co to? Že by další sentimentální článek ? =D
Jojo... Kápli jste na to.. Opět se potřebuju vypsat, ze svýc pocitů a snů! Taky o předevčerejšku. . . No tak se na to vrhněme '=)(

Častokrát jsem o takovém místě snila. . Snila ? Pořád sním. . O tom dalekém. . Předalekém místě.. Kde mě lidé budou s láskou vítat a očekávat každý můj krok! O tom, že tam někde čekají a já tam jsem vítaná. A tam kde davy přijmou mou tvář, třeba i s jásotem! Chci podstoupit tu dalekou cestu, vím že bude stát za to. Je jasné, že né teď ani zítra. Chci dokončit školu. Jenže jsou prázdniny. . Tak bych snad nějáké doprodružství podstoupit mohla. . Jít svou cestou...Jít za snem... A já to dokážu, nevím co, ale uvnitř mě to někde je. Cítím to a tak to i splním a dokážu to !
Předevčírem. . . Ach jo... Nádherná obloha se tyčila vysoko nad námi, já k ni pozvedla dlaň i tvář plnou otazníků. Zavřela oči a napospas se oddala větru. Pomalu jsem kráčela zahradou. Ale poté můj zrak upoutala branka. Do, dalo by se říct, druhé, nepoužívané zahrady, která končí vzadu za domem, u pole. Lehce jsem branou prošla a naproti mě, se tyčil docela nízký plot. Slunce již dávalo sbohem, ale pořád mi líbalo tvář. Vlaštovky mě neustále ze vzduchu pozorovali. Přišla jsem k brance a vyhoupla jsem na ni. Stála jsem na te zrezlé železné tyči těch vrat jako Rose z Titaniku, připadala jsem si tak svobodná. V uších mi hrály disneyovky a já cítila ten pocit naděje a volnosti. Vlaštovky si stále nedávaly pokoj a neustále létali těsně nad mou hlavou, bylo to nádherné, cítila jsem se, jako bych to měla být pravě já, ta vyvolená, která má rozumět přírodě, ta kterou potká nečekaný osud. A já si řela že to dokážu, budu šťastná a odejdu. Seskočila jsem dolů a se vztyčenou hlavou jsem se nechala vést větrem. Kam jsem se jen hnula ptáci mi stále byli nablízku. Jen co jsem zalezla domů povzdychla jsem si a vydala se do pokoje. . . .
Šáhla jsem po ovladači a to byla rána do zad, na obrazovce si dva mladí lidé slibovali věčnou lásku, načež zkončili v náručí jeden druhého a líbali se. Štve mě to, nehorázně! Už mě nebaví být sama. . . Jen co si chci zlepšit náladu a sednu k počítači, najedu na Youtube a projíždím disneyho videa, je mi dvakrát hůř, ať je to tarzan, hercules, lví král ! Na konci klipu to je stejně jako v televiti. Už mám toho pokrk. Jenže co nadělám? To si ti nahoře a Osud budou muset rozmyslet kdy mě takhle obdarujou....
------------
Toť vše mí milí.. nesmějte se =D Nemůžu za to, jsem ráda že jsem se vypovídala. . Zítra by tu snad mohla přibýt kapitola. . . No zítra možná ne, jelikož jdu s kamarádem do ´města. Ale do pátku určitě!!
Pa Ley
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenn Jenn | Web | 18. července 2008 v 13:08 | Reagovat

Hele tenhle pocit moc dobře znám... ;)) Je to hnusný, ale časem to buď =přejde a nebo se někdo najde. Ale u mě ta druhá varianta v úvahu moc nepúřichází... :(( Ale nesmíme zoufat, někdo se zjeví a bude to jak v telce:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama